Tak jsem zpátky. Jo, vím, že jste o to nežádali, ale začínám sérii videí, ve kterých předělávám ty starší. Proč? Protože to prostě jinak neumím. Jsem typ člověka, který pořád něco upravuje a vylepšuje. To je moje. Jsem ten, kdo nenechá nic na pokoji, i když vlastně nemám vůbec ponětí, kam to vede. Tak buďme upřímní: můj kreativní proces není úplně čistý, není to ten „poklidný tok“, o kterém někteří mluví. Je to čistý chaos, posypaný trochou paniky, spoustou přeškrtaných věcí a mnoha momenty „co to, proboha, dělám?“. Tak se připravte, protože dneska uvidíte, jak z chaosu vzniká sova, díky hodně pokusům a omylům, mixu nástrojů, o kterých ani nevím, a pořádné dávce sebepochybností.
Prázdný papír: Boj, který známe všichni
Neměla jsem ponětí, co dneska nakreslím. Znáte ten pocit, kdy se díváte na prázdný papír, jako by vás měl pohltit? Jo, přesně to. Tak jsem vzala první věc, která mi přišla pod ruku: svícen, sovu. Protože proč ne, že?
Jak to probíhalo? No, začala jsem tužkou (samozřejmě) a nakreslila hrubé tvary – tělo, obličej, takové to základní. Detaily jsem si nechala na později. Protože, buďme upřímní, kdo potřebuje detaily, když ještě ani nevíte, jestli to celé vůbec bude fungovat?
Pak jsem se rozhodla zkusit něco nového. [Tady si představte dramatickou hudbu] Štětcová pera. Proč? Ani nevím. Obvykle používám propisky nebo pera, ale řekla jsem si: „Proč se trochu netýrat?“. Tak jsem do toho šla. První tlusté, odvážné linky, to byly pořádné tattoo artist vibes. Bylo to vlastně docela fajn. Myslela jsem si, že to mám v kapse. Pokud se na výsledek moc nedíváte.
A pak přišly na řadu oči. Jak já ty oči miluju. Ani vám nedokážu říct proč, ale je to moje zenová chvíle, čas se jen soustředit a čmárat. Zbytek kresby? No, to už je jen výplň. Pokud jde o barvy, držím se jednoduchého pravidla (jak to dělám vždy, když vůbec nevím, co se děje) – nejprve plné barvy, pak stínování v další vrstvě. Pigma Micron 005. Tu malou věc miluju. Používám ji už roky, je to jediný nástroj, který mě nenechá přemýšlet o všech svých životních rozhodnutích. Použila jsem ji na stínování – jde vlastně o základní stínovací techniku. Kde to chci tmavší, tam čmářu víc. Nic složitého.
Trocha sebepochybností: Začínám znovu
Ale upřímně: po celé té práci jsem si uvědomila, že to není ono. Nelíbilo se mi to. Tak jsem to začala znovu. Protože tak jsem to prostě cítila. A možná to je to, co na tomhle celém procesu miluju – můžu začít znovu, můžu to zkusit znovu, a možná, jen možná, to bude lepší. A spoiler alert: většinou stačí od výsledku poodstoupit. V čase. Protože po pár dnech, mi ta kresba přišla vlastně docela fajn.
Boj s voiceoverem: Cesta introverta
K voiceoveru. Nebudu lhát – dělat voiceover je pro mě zvláštní forma mučení. Jsem introvert, a poslouchat se sama, jak mluvím, to je prostě… ne. Ale tak to je součástí té cesty, že? Zlepší se to, slibuju. A když získám pár dalších odběratelů, možná začnu streamovat svůj kreslířský proces. Ale nic neslibuju.
Také si uvědomuji, že i když miluji tiché vlogy, někdy musím něco říct. Tak tady to je: být kreativní není o nějakém magickém talentu. Je to o strávených hodinách, učení a, co je nejdůležitější, učení se vidět věci jinak. Vidím věci, které možná ostatní nevidí? O, rozhodně. Ale to je na té kreativitě to krásné – je to o těch podivných, zvláštních věcech, co se mi honí hlavou.
Shrnutí: Co dál s vlogy?
Tak, abych to shrnula: budu postovat víc vlogů – některé mluvící, některé tiché, ale vždycky upřímné. A pokud máte rádi koukat na někoho, kdo si hraje s štětcovými pery a mluví o tom, že nemá ponětí, co dělá, tak se držte. Možná se něco naučíte, možná se jen budete smát mému utrpení. Každopádně, uvidíme se příště. Ahoj…
Můj (chaotický) proces kreslení
Tak jsem zpátky. Jo, vím, že jste o to nežádali, ale začínám sérii videí, ve kterých předělávám ty starší. Proč? Protože to prostě jinak neumím. Jsem typ člověka, který pořád něco upravuje a vylepšuje. To je moje. Jsem ten, kdo nenechá nic na pokoji, i když vlastně nemám vůbec ponětí, kam to vede. Tak buďme upřímní: můj kreativní proces není úplně čistý, není to ten „poklidný tok“, o kterém někteří mluví. Je to čistý chaos, posypaný trochou paniky, spoustou přeškrtaných věcí a mnoha momenty „co to, proboha, dělám?“. Tak se připravte, protože dneska uvidíte, jak z chaosu vzniká sova, díky hodně pokusům a omylům, mixu nástrojů, o kterých ani nevím, a pořádné dávce sebepochybností.
Prázdný papír: Boj, který známe všichni
Neměla jsem ponětí, co dneska nakreslím. Znáte ten pocit, kdy se díváte na prázdný papír, jako by vás měl pohltit? Jo, přesně to. Tak jsem vzala první věc, která mi přišla pod ruku: svícen, sovu. Protože proč ne, že?
Jak to probíhalo? No, začala jsem tužkou (samozřejmě) a nakreslila hrubé tvary – tělo, obličej, takové to základní. Detaily jsem si nechala na později. Protože, buďme upřímní, kdo potřebuje detaily, když ještě ani nevíte, jestli to celé vůbec bude fungovat?
Pak jsem se rozhodla zkusit něco nového. [Tady si představte dramatickou hudbu] Štětcová pera. Proč? Ani nevím. Obvykle používám propisky nebo pera, ale řekla jsem si: „Proč se trochu netýrat?“. Tak jsem do toho šla. První tlusté, odvážné linky, to byly pořádné tattoo artist vibes. Bylo to vlastně docela fajn. Myslela jsem si, že to mám v kapse. Pokud se na výsledek moc nedíváte.
A pak přišly na řadu oči. Jak já ty oči miluju. Ani vám nedokážu říct proč, ale je to moje zenová chvíle, čas se jen soustředit a čmárat. Zbytek kresby? No, to už je jen výplň. Pokud jde o barvy, držím se jednoduchého pravidla (jak to dělám vždy, když vůbec nevím, co se děje) – nejprve plné barvy, pak stínování v další vrstvě. Pigma Micron 005. Tu malou věc miluju. Používám ji už roky, je to jediný nástroj, který mě nenechá přemýšlet o všech svých životních rozhodnutích. Použila jsem ji na stínování – jde vlastně o základní stínovací techniku. Kde to chci tmavší, tam čmářu víc. Nic složitého.
Trocha sebepochybností: Začínám znovu
Ale upřímně: po celé té práci jsem si uvědomila, že to není ono. Nelíbilo se mi to. Tak jsem to začala znovu. Protože tak jsem to prostě cítila. A možná to je to, co na tomhle celém procesu miluju – můžu začít znovu, můžu to zkusit znovu, a možná, jen možná, to bude lepší. A spoiler alert: většinou stačí od výsledku poodstoupit. V čase. Protože po pár dnech, mi ta kresba přišla vlastně docela fajn.
Boj s voiceoverem: Cesta introverta
K voiceoveru. Nebudu lhát – dělat voiceover je pro mě zvláštní forma mučení. Jsem introvert, a poslouchat se sama, jak mluvím, to je prostě… ne. Ale tak to je součástí té cesty, že? Zlepší se to, slibuju. A když získám pár dalších odběratelů, možná začnu streamovat svůj kreslířský proces. Ale nic neslibuju.
Také si uvědomuji, že i když miluji tiché vlogy, někdy musím něco říct. Tak tady to je: být kreativní není o nějakém magickém talentu. Je to o strávených hodinách, učení a, co je nejdůležitější, učení se vidět věci jinak. Vidím věci, které možná ostatní nevidí? O, rozhodně. Ale to je na té kreativitě to krásné – je to o těch podivných, zvláštních věcech, co se mi honí hlavou.
Shrnutí: Co dál s vlogy?
Tak, abych to shrnula: budu postovat víc vlogů – některé mluvící, některé tiché, ale vždycky upřímné. A pokud máte rádi koukat na někoho, kdo si hraje s štětcovými pery a mluví o tom, že nemá ponětí, co dělá, tak se držte. Možná se něco naučíte, možná se jen budete smát mému utrpení. Každopádně, uvidíme se příště. Ahoj…